Kdo jsem

Kdo jsem?

Jsem Jozef. Jozef Lucák. Slovenské jméno. Narodil jsem se v Prešově. A jak jsem se později dozvěděl, byl jsem dítě štěstěny. Táta byl kamioňák. S mámou, středoškolačkou z Hradce Králové, neměli úplně ideální vztah. Maminka prý pouze chtěla zdrhnout od rodiny, takže o nějakou „fatální lásku“ s mým tátou úplně nešlo. Čemuž odpovídala i jejich chuť mít spolu děti. Byla nulová. Nějak se ale povedlo nestihnout druhou interrupci a – tadá! Je tu Jozef! O dva roky později, abych si měl s kým hrát, přibyl – již plánovaný – brácha. Rodiče se rozvedli, když mi bylo sedm, ale pod jednou střechou spolu žili do mých šestnácti.

Uvědomil jsem si, že přesně takhle to já nechci.

Dětství jsem měl stejné jako každé osmdesátkové dítě. Ráno jsme s bráchou „vysmahli“ z baráku a vraceli se pouze na oběd a na večeři. Mezi aktivity standardně patřilo mydlení kluků z vedlejší ulice nebo fotbal. Nechyběly ani podnikavé plány, jako oběhnout všechny ulice, vytáhnout ze všech schránek nechtěné letáky, noviny apod. a odvézt to do sběru, abychom si vydělali. Jistěže jsme v devíti až deseti letech uměli i „rychlé prachy“, takže jsme nakradené blumy, jablka, hrušky z okolních městských sadů prostě nesežrali, ale o korunu levněji prodávali rovnou před místním „zelovocem“.

Toto moje dětství skončilo, když rodičům došla vzájemná trpělivost a rozjeli svůj dennodenní „fight“ naplno. Mámino naléhání, abychom se postavili na její stranu, mělo větší vliv na mého bratra než na mě. Moje reakce směřovala spíše k ještě hlubšímu nezájmu o jejich spor a ke snaze se co nejdříve osamostatnit. Ve čtrnácti letech jsem na tři měsíce odjel na dost nezvyklý zážitek. Na Spišském hradě, kde jsem bydlel ve skromné budce s pár kamarády, jsem se učil sokolnickému řemeslu. Nebyl to ale žádný dětský tábor. V šest ráno jsme porazili a naškubali pár holubů a nakrmili orly, sokoly, káně a krkavce. Po takové „snídani šampionů“ jsem si šel vydělávat a „loupat“ turistické hosty hradu tím, že jsem se s nimi, jako již zkušený lučištník s historickým lukem, sázel, zda trefí terč. Dalším zdrojem příjmů byla vystoupení v historických kostýmech a předvádění ochočených dravců. Na hradě se mnou trávila většinu času moje první láska. Ty tři měsíce pro mě byly pohádkou, po které jsem se domů vrátil s pevným vědomím, že se o sebe umím postarat sám.

Už kdykoliv.

Matčin hněv způsoben mým „švýcarským chováním“ a zklamání z toho, že táta už nedokázal splnit své sliby a měl dost starostí s bojem s vlastními démony, jež na něj nejčastěji vyskakovali z „paňáků“ a půliltrů, mě motivovaly k tomu, abych se co nejrychleji postavil na vlastní nohy, a k co nejúspěšnějšímu dokončení gymnázia, abych splnil dvě ultimáta stanovená mámou, abych mohl konečně vypadnout. Být plnoletý a dokončit školu.

Založil jsem si fotoateliér a fotolaboratoř, vedle toho jsem dělal bruslaře v Tescu, sezónně myl auta na čerpací stanici, nebo vyvolával fotky v Kodak Expressu. Tyto všechny aktivity mi vydělaly na vlastní šatník, jídlo, řidičák a kdyby na to přišlo, i na nájem. Byl jsem plnoletý a odjel hned po maturitě.

Do České republiky.

Kdo byl nejdůležitějším člověkem v mém dětství?

Těžko říct. Kvůli komplikovaným vztahům v rodině jsem se ve svém teenagerském období rozhodl chování své mámy chápat jako projev psychického napětí, a tak k němu i přistupovat. Pamatuji si, že mým prvním životním pravidlem se stal zákaz jednat s lidmi neuctivě. S tátou to bylo také složité. Pamatuji si, jak jsem na něj čekal třeba do dvou do rána, než se po měsíci vrátí z Ruska a přitáhne ty svoje nezdravé klobásy, kterých se nadlábneme. Ale situace mezi ním a mámou houstla a ke mně se v té době domů vracela místo táty jen ožralá troska. Dnes si ale uvědomuji, že ten dříč mi předal to nejvíc. Schopnost jednat s lidmi empaticky, být naprosto nemateriální, a hlavně! Umět být vděčný.

Další vlastnosti jsem pak odkoukal od svého dědy z matčiny strany, profesionálního armádního podplukovníka. Máma s oblibou říkala, že jsem jediný, koho měl děda kdy rád, a já že jsem jediný, kdo měl rád jeho. Tento fyzickým vzhledem Stalinův dvojník mě naučil, že věci nelze nechat na půl cesty a že za vším stojí dřina. Slušného člověka ze mě pak vykřesala i rodina první přítelkyně. Ve své mysli jsem si tak vzor postavil ze všech dohromady, ale vždy spoléhal na to, že pokud nechci blbě dopadnout, musím si vše zařídit a odpracovat sám.

Víru ve vyšší instanci, která některým lidem vnukla schopnost nepodléhat vrozeným instinktům, kdykoliv na ně bafne návnada, taky považuji za důležitou. V ateistické rodině jsem se po zásahu zážitkem z první návštěvy prázdné synagogy, bylo mi tehdy osm, dostal ke studiu katolicismu. Na východě Slovenska to bylo to jediné, co bylo k dispozici. V šestnácti jsem byl dokonce doveden ke křtu v dospělosti, prvnímu svatému přijímání a biřmování. Nikdy mě ale nepřestalo fascinovat, jak benevolentně si křesťané upravili židovské učení, a dalším studiem jsem si křesťanství zařadil jen jako jednu z reformních odnož judaismu, založenou na mnoha oxymóronech a jednom přeceňovaném vůdci tohoto hnutí.

Jsem prostě pořád trochu radikál.

Dodnes se snažím o konverzi k ortodoxním Židům. Nevysvětlitelné a zároveň pro mě jednoznačné je to, že prostě každou buňkou vím, že je to tak správně. Ani se neobtěžuji to při mnoha dotazech vysvětlovat.

Sice jsem se ve dvanácti rozhodl jít studovat práva nebo diplomacii, samozřejmě po zhlédnutí filmů Ďáblův advokát a Děkujeme, že kouříte – ale po přesunu už tyto plány šly na jinou kolej. V Praze jsem bydlel sám a rozdíl v příjmech byl oproti výplatám na Slovensku značný. Přebytky jsem tehdy často utrácel v michelinských a dalších jinak oceněných restauracích, jelikož dobré jídlo je prostě nejvíc. Po roce laborantské práce v Kodaku jsem si polepšil na pozici projektového manažera, později mě přetáhla společnost FotoŠkoda, pro kterou jsem zakládal grafické a tiskové studio, a po pár letech jsem už sebral odvahu a připojil se ke většímu grafickému studiu a „čichnul“ si k velkým projektům. První kampaň pro evropské volby, kompletní design pro dvě alba Mekyho Žbirky, Michala Hrůzy a Annu K. Byla to radost.

Rozkročil jsem se a časem jsem pro další studio dělal globální kampaň pro Kenvelo a později i pro Crop, Reserved a Lee. Práce na kampaních, castingy a focení modelek, to vše byla velká jízda, nějak jsem ale v koutku duše toužil po něčem, co by dávalo větší smysl. Zkusil jsem si grafiku zpravodajství v České televizi, kampaně pro Vodafone nebo Opel. Nejvíc byla pro mě ale kampaň pro OKD, která vysvětlovala, k čemu všemu je uhlí potřeba. Sjíždět do metra na Můstku jakoby štolou, kterou jsem sám navrhl, byl celkem fajn zážitek. Možná ještě lepší bylo vidět svou práci v na displeji každého auta Volkswagen.

Mezi všemi kampaněmi mi v jednu chvíli položila moje přítelkyně důležitý dotaz. Zda si umím představit, že tuhle práci budu dělat ve svých padesáti a zda mě to bude naplňovat.

V té chvíli jsem se zastavil a přemýšlel.

Bylo mi sedmadvacet. Ne málo, ne moc. Výdělky byly dobré, mohl jsem ubrat časovou dotaci určenou práci a dodělat si vysokou školu. Nejdřív byly moje ambice nízké – pouze získat alespoň bakalářský titul. Nicméně každý, kdo se někdy pokusil studovat na „Fakultě hledající smysl“, čili slavné Fakultě humanitních studií, tak ví, že pro diskusi o sociologii, antropologii a psychologii s ostatními studenty je potřeba silný žaludek. Nešlo tam být. Po prvním semestru jsem se prostě přihlásil ke zkouškám na právnickou fakultu a uspěl.

Po sledování jedné televizní debaty, kde si tehdejší ministr financí Kalousek „namazal na chleba“ kompletní osazenstvo svým – pro mě tehdy příkladným – systémem argumentačního kruhu, kdy všechny části se všemi korelují a vzájemně se podporují, jsem se tehdy vlastně z legrace rozhodl napsat úspěšný akviziční e-mail vybraným poslancům, kteří by to mohli potřebovat. Těm jsem nabídl služby politického marketéra, resp. jak se říká, „spin doktora“. Moje akviziční kampaň zafungovala i v roce 2015, kdy jsem byl přijat na pražský magistrát jako PR asistent. V podstatě „holka pro všechno“ se ze mě stala ve chvíli, kdy „sestřelili“ mého šéfa Vladimíra Řepku a jmenovali místo něj novou paní ředitelku. Vzhledem k téměř dokončeným právům jsem – mimo PR poradenství, tiskovek a příprav eventů – realizoval všechny veřejné zakázky odboru komunikace. Pustil jsem se s chutí i do projektů, jako byla třeba slavná Taxi kampaň primátorky Adriany Krnáčové, kterých se bála i samotná ředitelka.

Vztahy se pod různými vnitřními i vnějšími politickými tlaky rozpadly a byl jsem „na lopatě“ k vyhazovu. Moje asertivní jednání však oslovilo náměstkyni Evu Kislingerovou, a než došlo k organizační změně, byl jsem u ní „napevno“ jako její poradce. Ani (ne)doporučující dopis paní ředitelky nezafungoval. Spíš mi pomohl k rychlému posunu výše v magistrátním „potravinovém řetězci“.

To už ale v překryvu s tímto „blátem“ započal nový, nepředstavitelný příběh.

V tomto šíleném a toxickém prostředí jsem potkal Elišku.

Po letmém seznámení na chodbě jsme se dostali ke spolupráci na jejích veřejných prezentacích. Společný čas u nich ale nestačil, a tak jsme často v diskuzích hledali, co ještě můžeme společně udělat. Došlo dokonce k tomu, že po mé návštěvě u každého, kdo by mohl potenciálně bránit projektu Národní knihovny podle návrhu jejího zemřelého muže Jana Kaplického – a byli jsme i u prezidenta Zemana – jsme našli společně odvahu resuscitovat plány a zrealizovat tento zásadní projekt. Ani po podepsání memoranda ministrem a ředitelem Národní knihovny se to však kvůli zásahu letenské „Čižinského sekty“ nepovedlo.

V rámci pravidelné účasti na jednáních zastupitelstev a Eliščiných kulturních výborů jsem si nakonec jednou dovolil odvážnější SMS poznámku: „Když vám to, paní předsedkyně, bude ještě jednou takhle slušet, budu vás muset vzít na večeři.“ Co se dělo pak, bylo na zfilmování. Na prvním rande, kterého se účastnila i její dcera Johanka, jsme si konečně potykali a zdálo se, že se všechno krásně vyvíjí.

Zdání klame.

Ten vztah nám moc lidí nepřálo. Po Novém roce, v den odpalu magistrátního ohňostroje, se paní Krnáčová, která byla do Elišky asi taky zamilovaná, pokoušela Elišku pod různými příběhy o tom, že obchoduji s ruskou mafií a narkotiky, přesvědčit, že jsem pro ni nevhodný. Nastal razantní útlum. Ten prolomila až Johanka, která nechápala, proč bych se neměl účastnit jejích narozenin. Mezi tímto dnem a návštěvou paní Krnáčové u Elišky, kam jsem ji dokonce společně s Eliškou odvezl, jsem zažil snad nejsložitější psychické období. Plné naprostého odhodlání se na to vykašlat až po absolutní zoufalství, proč se tohle, po tom všem hezkém, děje.

Možná to bylo věkem, možná nekončícím existenčním stresem z účasti v nejhorším českém politickém blátě na magistrátě hlavního města Prahy, ale během tohoto období jsem byl asi nejvíc pokořen.

Všechno jsme nakonec přežili, ale byl to křest ohněm. Elišku ale snad přesvědčil o tom, že jsem ten pravý, se kterým ještě jednou zažije to, co se svým předešlým mužem Johanem bohužel zažít nemohla. Rodinu. Rodičovství. Výchovu společného dítěte.

Kdy jsem byl nejvíc dole a nejvíc nahoře?

Nejvíc nahoře? První dotek Stellinky po jejím narození byl jen úvodní dávkou endorfinu, a „závislý“, se stejnými účinky bez jakékoliv rezistence na ně, jsem při každém přitulení, darovaném obrázku či vydedukovaném moudru, které ze sebe vypustí. Jako bonus jsou tady – ne tak časté – pocity štěstí a satisfakce, které přijdou pokaždé, když dospívající Johanka projeví radost či spokojenost, jež má cokoliv společného se mnou. A jakkoliv náš vztah s Eliškou zkouší mnohé nástrahy, ten nával „enzymu štěstí“, když se udobříme, nebo si uvědomíme, jaké současně vedle sebe máme štěstí, funguje jako palivo, na které se dá doletět kamkoliv a dosáhnout čehokoliv.

A teď zpět k zemi. Po porodu Stellinky a konci volebního období pod vládou primátorky Krnáčové jsem po tříměsíční pauze začal naplňovat právnický osud a nastoupil, vedle již čtyřletého přisedání v trestním senátu Obvodního soudu pro Prahu III, k Městskému soudu v Praze na insolvenční oddělení. Abych se náhodou nenudil, převzal jsem vedení Nadačního fondu Kaplicky Centre. Vedle všech pracovních a nově i rodinných povinností sice šlo studovat, a dokonce si studium zhutněním zkrátit, ale státnice byly jiná kategorie. Bez nich jsem byl ke stejné práci a odpovědnosti, jako asistent soudce, přiřazen jen jako soudní tajemník. Co na tom, první práce s vlastní rozhodovací pravomocí ve mně vzbudila jiný způsob myšlení a chápání práva. Po roce jsem poprvé na pár měsíců přesedlal na jednu jedinou židli, ze které se podařilo dosáhnout první, Eliškou vysněné mety. Vydat obrovskou monografii o Janu Kaplickém. Koordinaci čtyř naprosto „ulítlých“ umělců (autora, překladatelky se sklony k prosazování vlastních editorských návrhů, editorky a grafika) a snahu o dodržení edičního plánu vydavatele ne menšího, než byl Albatros, jsem si svým způsobem užil. Člověka takový záhul při dosažení cíle rozhodně někam posune.

Po tomto intenzivním zážitku mě kontaktoval František Korbel. Doslovný velikán právního prostředí i fyzicky (209 cm), jenž mě na fakultě vyučoval předmětu „Legislativní funkce vlády a veřejné správy“, mě doslova udolal argumenty, proč bych se právě já měl stát součástí týmu právníků v právnické fabrice na zázraky Havel & Partners.

Za dobu svého působení jsem měl tu čest stát se spoluautorem legislativních a odborných dokumentů, které umožnily bezplatné provozování Rybářského domečku vedle Sovových mlýnů skauty, nebo třeba prosadit „Retribuci“ – spoluúčast developerů na rozvoji města, což je systém, který umožnil zcela legálně vybírat od developerů „poplatky“ za navýšení územního plánu pro účel jejich výstavby a investovat je do městské infrastruktury. Dále jsem posuzoval, zda je Moravský Krumlov připraven na expozici Slovanské epopeje, a i díky mým posudkům byly nad dálnicí D2 zbourány všechny potenciálně nebezpečné a dožilé nadjezdy a lávky. Všeho ale moc škodí. V tomto období jsem svoje holky potkával pouze u večeře. Není tedy divu, že když mi paní ředitelka personálního oddělení Městského soudu v Praze po opětovném letmém shledání zavolala, že by byla velmi ráda, kdybych se vrátil, ale tentokrát na mé vysněné místo, do oddělení správního soudnictví, kývl jsem.

Když člověk přeskočí ze soukromého sektoru do veřejného, je svým výkonem trochu přítěží pro ostatní kolegy. Mění v jejich letitém komfortu tempo, v jakém se dá práce zvládnout. Kolegové si mě ale nakonec oblíbili, jelikož jsem se trochu zpomalil kombinací poměrně rozjetého vlaku Kaplicky Centre s povinnostmi u soudu.

V tomto období jsme s Eliškou po ročním jednání vyjednali náš asi nejviditelnější projekt. Odkup Vily Čerych z původně nabízené ceny desítek milionů na pouhé jednotky. Vila Čerych je nádherné místo, kde Václav Havel natočil svůj film Odcházení. Náročná jednání s ministerstvem, krajem, vysokými školami a dalšími partnery vyvrcholilo v získání důvěry komise a ministra kultury a v získání potřebných prostředků na záchranu skvostu v České Skalici, který postavil pro rodinu Bartoňů a Čerychů Kotěrův žák Otakar Novotný.

Po dvou letech kombinace práce u soudu s tímto, řekl bych už „vysokotonážním parníkem“ jsem musel soud znovu opustit a věnovat se naplno Kaplicky Centre. Za tu dobu se povedla další obrovská věc, na které si vylámali zuby mí předchůdci, a to vybudovat ve spolupráci s Uměleckoprůmyslovým museem Kaplicky Study Room – fyzickou simulaci ateliéru, obýváku a ložnice Jana Kaplického. Díky osobním předmětům a autenticitě, kterou do receptu realizace přidala Eliška, zažijete v tomto inspiromatu pocit „teď tady byl“.

Všechny tyto aktivity zaujaly kolegy z ODS. Po peripetiích bývalého Blažkova náměstka, Antonína Stanislava, zanikla místní organizace ODS u nás v České Skalici. Byl jsem vybídnut, abych se pod křídla modrého, vypelichaného supa vrátil a buňku obnovil.

Od mala žiji v realitě „co si nezařídíš sám, to nebudeš mít“. V této větě, ačkoliv se jedná o stručné pragmatické svolání, vidím víc než ostatní. Ta první půlka souvětí dle mého znamená, že je potřeba být aktivní v realizaci své poptávky, ať už je jakákoliv. „To nebudeš mít“ vyjadřuje pravdu, že každý nese následky za své jednání i nejednání. A fyzicky cítím jistou míru vnitřní bouřky, slyším-li ve svém okolí, že stát by měl pro toho či onoho zařizovat to, či ono, bez ohledu na to, zda ten či onen něco společensky prospěšného produkuje, či pouze vlastním přičiněním pouze konzumuje (netýká se potřebných). Nesnáším rovnostářství, jež považuji pouze za společenský pud zakrývající závist a přidruženou nepřejícnost.

Stát chápu jako instituci, u které si objednávám jisté služby, a ne jako „osobu“, která je dalším členem rodiny, který se má starat o mě, nebo já o ní. Touto metaforou zjednodušuji pravo-levé vidění politického spektra.

Tedy, v politice se angažuji proto, že to za mě nikdo jiný udělá. Jsem „hodinář“, který chce vidět systém funkční a prosperující. Mám důvěru ve vlastní schopnosti a vědomí o tom, že mám co přinést, jak z pohledu zkušeností, tak z pohledu způsobu provedení. „Systémový respekt vůči autoritám“ byl u mě vždy zamlžen a i proto, jak říkají mí přátelé, mám „vysokou schopnost prostupnosti terénem“.

A zda se jedná o přelud, či ověřitelnou skutečnost u jedinců vždy otestuje vzorek podobně myslící společnosti. A já, jako občan ČR mám štěstí v neštěstí v tom, že to nemusím zkoušet u několika vzorků, jelikož takový, se kterým v mnoha refrénech zním unisono, existuje v naší Čechii pouze jeden, a to Občanská demokratická strana. Prostě to jinde nevidím a jak se to vyvíjí, ani neuvidím. Proto jsem do ní, ve stavu upadající, v roce 2015, v době po sestřelení vlády ODS přemotivovaným „ušatým torpédem“, vstoupil. A opustil jsem si jen na pár let od roku 2019, kvůli praxi u soudu, a již v roce 2023 jsem zahájil svůj návrat, který se bezezbytku povedl v roce 2024.

Jakkoliv to před volbami nebývá zvykem, Výkonná rada, ve které mě nezná jen pár lidí, schválila v říjnu loňského roku licenci pro novou buňku. A v prosinci mě tato buňka navrhla do letošních podzimních voleb do Sněmovny jako svého favorita a takto ji následovaly další buňky v náchodském okrese. Oblastní rada mě proto začátkem ledna 2025 také potvrdila jako favorita pro celý Královéhradecký kraj, a na své narozeniny letos 25. ledna mě na čtvrté místo za ODS, a sedmé za SPOLU, k překvapení a možná i nelibosti některých, potvrdil i regionální sněm.

O měsíc později jsem konečně „za minutu 12“ složil všech osm zkoušek všech čtyř části státnic na právnické fakultě UK a získal magisterský titul.

A tak dnes čelím velké výzvě. Se svými lehkými sklony k sociální izolaci a k možná někdy příliš velké urputnosti, kvůli níž mi Eliška říká „Bizon“ a „Pan Pravidlo“, se teď mám dva měsíce promenádovat před veřejností, abych získal deset tisíc preferenčních hlasů a dohnal, či předehnal konzervy z vlastní strany, kteří o volbách přemýšlí stále stejně, jako 2 volební období zpět.

Samozřejmě, že jdu do toho!

Je to jako se Spartou, tou fotbalovou. Není žádný jiný team, ani v jiném sportu, který by mi před každým zápasem naháněl husinu. Není žádného teamu, který by od svých fanoušku žádal všechno, nebo nic. Jestli Sparta prohrává, nebo vyhrává, jsme u toho pokaždé všichni. Žádný alibismus. Mohu vidět sebelepší výkon u jiných, ale jediné, co si z toho odnesu, že chci, aby ten výkon zítra ukázala Sparta. A zase ta zkouška správnosti. Kromě toho, že každý z mých sparťanských „soulmates“ to má hozené stejně, je tady Stellinka, která k tomuto „rudému vidění“ došla zcela organicky, bez pomoci, prostě chtěla hrát fotbal a když ho má hrát, tak pouze s velkým S a třemi hvězdičkami na hrudi. Když má fandit, tak jedině Spartě. Prohru emočně prožívá a vedle jakékoliv zmínky o Slavii od ní člověk slýchá výrazné „fuuuuj“.

Co nejvíc jsem musel obětovat, abych získal to, v co věřím?

Pro mě má největší hodnotu blízkost mých holek. Elišky, Stellinky a Johanky. Každou hodinu věnovanou aktivitám, ať už s jakkoliv významným výsledkem, považuji za oběť. Než jsem holky měl u sebe, považoval jsem opakovaně vše náročné za „černou sjezdovku“ (jelikož lyžuji jak dement), po které se stačí spustit a s veškerou snahou a postojem „hlavně se nepo…t“. Od maturity, kvůli které jsem přečetl asi vše od Sartra, věřím alibisticky v to, že mohu být kýmkoliv, kým se rozhodnu být.

Tedy vše, čemu od doby založení nové rodiny zaprodám, byť den svého času mimo Stellinku, Elišku a Johanku, považuji za oběť, kterou skládám ne proto, že bych někde jinde a za jiných okolností vydělával se svými schopnostmi jako král, ale proto, abychom byli my čtyři, na konci toho všeho, šťastní.

Nechci, aby moje děti žily v zemi, ve které pomohla již tradiční strana ANO nástupu „odborníků“ integrovaných pod Tomiem Okamurou, nebo ještě hůř – lidově militantním bolševikům, řízlým mršinou sociální demokracie. Tím myslím samozřejmě Stačilo! údernice Konečné. Nechci, aby tedy někdo klacky honil Židy, Ukrajince a vůbec kohokoliv, kdo nezapadá. Nechci prodat ČR jakémukoliv agresorovi. Rovněž nepřipustím woke inkvizice a šikanu.

A co bylo dál?

Když jsem na pódiu při oslavách 450 let od povýšení České Skalice na město, vytáhl občanku a hrdil se skutečností, že jsem už jedním z těch hrdých obyvatel metropole Babiččina údolí, a sliboval, že než vilu ukážeme „honoraci“, vstoupí do ní jako první a exkluzivně právě oni, nenapadlo mě, co to způsobí.

V sobotu 19. září 2025 dorazilo v půlhodinových rozestupech před Čerychovu vilu, nyní už Kaplicky Creative Centre, celkem asi 1 600 lidí. Ano, šestnáct stovek lidí jsme s Eliškou provedli vilou v celkem šestnácti turnusech. Neslýchané.

A když jsme 4. října 2025 s první dámou oficiálně přestřihli pásku, k čemuž jsme přizvali i starostku a místostarostku, věděli jsme, že tři roky krvopotné práce a slalomu mezi stovkami polen hozených pod nohy bývalými uživateli vily dávají smysl. Dosud jsme hostili několik studentských rezidencí FAMU a MUNI. Čeká nás návštěva krajinných architektů z MENDELU. Naše projekce a workshopy s tvůrci světových i českých filmových titulů navštívilo už několik tisíc diváků. Dorazil k nám Oscar se svým majitelem Pavlem Talankinem, přespal u nás i oscarový velikán českého filmu Jan Svěrák, pěla u nás Lenka Nová, mimo galaxii nás unesly gongy Petra Kohla.

Na začátku loňského října jsem utrpěl i další výhru. Jako náplava z malého pětitisícového města jsem při své první kandidatuře v Královéhradeckém kraji získal jen o málo nižší počet hlasů než kandidát obhajující svůj mandát poslance přímo ve stotisícovém Hradci Králové. Pro SPOLU to však výhru neznamenalo. Zjištění, že kandidáty s blížící se nebo překročenou dobou expirace měla koalice nahradit novými (ne nezbytně mladými) obličeji, dorazilo do Truhlářské ulice pozdě.

Následky na sebe nenechaly dlouho čekat. ODS se chystala na vlastní kongres, jenž měl reagovat na prohru ve volbách do PSP. Čekalo se na nevyhnutelné: konec našeho „drahého“ Fialy, vyřizování si účtů a hledání lídrů.

To první přišlo ihned. Jak jinak.

To druhé posléze. Vnitrostranické sekyrky jsou vykopané dodnes. Ti, kteří už jen uměle a za užití pevné ruky či zubů a nehtů dosáhli na regionálních kongresech i na hlavním kongresu potvrzení svých funkcí, čekají, jak dopadnou komunální volby — zejména pro ty, kdo nefandí aktuální štábní kultuře v ODS. Odboj jsem velice účinně realizoval v oblastních i regionálních volbách a svoji pozici lídra opozice jsem si zaslouženě vykutal takříkajíc z ničeho.

Lídra jsme našli, a i když to není exhibicionista jako Topolánek, po kterém všichni volají, má svoje kvality, zejména pokud ho backují mistři typu Portlík.

A teď do České Skalice.

Až historie ukáže, zda to bylo volání po změně, nebo výkřik jednotlivců do tmy, ale uposlechl jsem výzvy z dopisů, které mě ještě v době sněmovních voleb vybízely k odhození parlamentních ambicí a nasazení samosprávních boxerských rukavic. A jak říká Leto Atreides v Duně, „výzvu slyším a odpovím“.

A tak jsem realizoval první, možná naivní, ale neopomenutelný plán. V tak malém městě, jakým je Česká Skalice, si nemůžete volební priority vymýšlet na zelené louce. Všichni jsou si vědomi toho, co město pálí. A je jedno, zda jste demokrat, nebo komouš, straník nebo nezávislý. Rozdíl je v návrhu řešení.

A jelikož jsem přirozeného partnera pro ODS viděl v uskupení kolem starostky, vedl můj první krok k… K její místostarostce, která jako jediná projevovala v mých očích nezištnou chuť posouvat cokoliv, co jí kdo dal pod ruce, k lepšímu. Jako dvojka radnice měla schopnost neelitářsky komunikovat a být prostě svému městu užitečná. Proto jsem jí nabídl sloučení kandidátek. A v té jediné, kterou jsem byl připraven pod vlajkou ODS vést, jsem nabídl místostarostce místo pravé ruky. Jakkoliv byla dojatá, moji nabídku odmítla kvůli nemožnosti její realizace. Několik dnů nato začala českoskalická předčasná předvolební kampaň.

Dozvěděl jsem se poté o sobě mnohé. Tedy vedle toho, že nejsem žádný Skaličák. Jen letmo: mám Českou Skalici za výtah do vysoké politiky, prý do Senátu; vyhodili mě z Prahy, tak otravuji v Královéhradeckém kraji. No, a nakonec začalo období „kdo jde s Lucákem, je proti městu“. Paní starostka převzala moji seznamovací kampaň tak intenzivně, že mi tím vlastně téměř nechtěně pomáhala.

A pomohla i jinak. Vykrystalizovala pro mě crème de la crème na kandidátní listinu. Nastoupili na ni právě ti, v nichž tato intenzivní kampaň naopak vzbudila zájem o spolupráci se mnou. A nejsou to taková ořezávátka, která by se osm let sloužící starostce bála postavit. Jen letmo: krajský ředitel hasičů, velitel českoskalických hasičů, dva bývalí starostové, podnikatelé, učitelé, záchranářka a tak dále a tak dále. Lidé, se kterými je radost sedět v jedné místnosti, na jedné kandidátce a možná i v jednom zastupitelstvu.

Program byl jasný: zlevnit široko daleko nejdražší vodu, zachránit Rozkoš, zamezit odlivu obyvatelstva, vyhnat dealery perníku, odmonopolizovat kulturu a zastat se rybářů. Není toho málo. Ale půjde to.

Naštěstí bylo jediným argumentem, který proti mně starostovci postavili, hlasité a urputné „nejde to!“

To víte, že jo!

Jsem projektový dělník-hodinář, jsem bizon, táta, manžel. Jsem ředitel, promítač, zahradník, údržbář, recepční, moderátor a prostě všechno ve Vile Čerych. Ve volném čase právník.

Jsem JOZEF.